Občas si říkám, jestli bych neměla někde ubrat, abych mohla jinde přidat, říká Kateřina Neumannová
Kateřina Neumannová (48), známá především jako česká olympijská vítězka v běhu na lyžích, je také ambasadorkou kosmetiky PAYOT. Po konci kariéry nezahálela, obdržela magisterský titul a pracuje na ministerstvu obrany. V rozhovoru se dotkla toho, jaké to je žít ve stínu své sportovní kariéry, jak vytížená je během běžného dne nebo také jakou kosmetiku používá.
Nejste už unavená z nálepek „běžkyně na lyžích a cyklistka“? Přeci jen, váš život není už naplněn jen kariérou lyžařky nebo cyklistky (ač to tvořilo velkou část Vašeho života), po konci této kariéry jste stihla také magisterský titul a pracujete na ministerstvu obrany…
Je pravda, že se s tím sportovci obecně často setkávají, že mají určitou nálepku a jsou obdivováni jen jako sportovci a potom se na ně veřejnost dívá s despektem co se týče další práce po konci sportovní kariéry. Já zase musím říct, že své sportovní kariéře vděčím za to, kam jsem se dostala, čeho jsem dostáhla a jsem pyšná na to, že jsem spojená se sportem. Ale je pravda, že když mě někdo oslovuje jako olympijskou vítězku, tak říkám, že ta doba už je dávno pryč. Člověk sice skončí se sportem po třicátém roku života, ale stále jsou věci, na které můžu být pyšná. Už třeba deset let dělám sportovní festival na Lipně. Nicméně nálepku beru jako fakt.
Jak by se definovala Kateřina Neumannová?
Výhoda postupujícího věku je to, že se člověk už dobře zná. Považuju se za hodného, nezákeřného člověka. Snažím se na všech vidět to dobré. Ve své podstatě jsem zůstala taková citlivá naivka, ale život člověka naučí. Ve chvíli, kdy mě někdo zklame, tak pak neumím moc odpouštět a zapomínat. Myslím si, že jsem pracovitá a cílevědomá, ale ráda si užívám života. Nemám ráda konflikty a nežije se mi dobře pod velkým tlakem, bohužel, práci si nosím občas domu.
Byly pro vás těžší začátky nebo konce kariéry profesionálního sportovce?
Rozhodně začátky. Skončila jsem ve chvíli, kdy to bylo ideální – jako olympijská vítězka a mistryně světa. Sportovní svět mi takříkajíc ležel u nohou a skončila jsem, kdy jsem chtěla a kdy jsem cítila, že mi sport začíná víc brát než dávat. Odešla jsem s čistou hlavou a lehkým svědomím. Začátky byly složité a osamocené, sice mě sport bavil, ale musela jsem se odříznout od života mých vrstevníků. Bylo to o obrovské dřině, spoustu času jsem trávila sama na horské chatě, kde jsem znala jenom školu a trénink. Na jednu stranu jsem to dělala ráda, protože jsem měla tu vizi a viděla jsem cíle, ale rozhodně to nebylo vždycky růžové.
Co považujete za nejemotivnější sportovní zážitek?
Samozřejmě vítězství na olympiádě a Lucka v cíli. Asi to bylo emotivní pro celý národ, ale pro mě taky. Pak mě napadají další závody, které už nebyly tolik na očích. První medaile na mistrovství světa nebo první vítězství ve světovém poháru. Ten olympijský pro mě převyšuje všechny – hodně jsem se na to načekala a natrénovala a přišlo to v hrozně hezký okamžik.
Kontrastem, co považujete za nejemotivnější osobní zážitek?
Určitě narození dcery, to by asi každá máma potvrdila. Ve chvíli, kdy to dítě chcete, těšíte se na něj, všechno je v pořádku a pokud ho přivedete do harmonického prostředí, kde se na něj všichni těší… to je asi zážitek, který nemá konkurenci s žádným jiným.
Vyhlížíte už olympiádu jako divák?
Vyhlížím ji spíše z důvodů pracovních. Začíná se mi plnit diář na únor, kdy vím, že budu sedět ve studiu a komentovat v rádiu nebo v České televizi. Já jsem jinak už olympiád zažila strašně moc a tím, že už tam nezávodím, tak v pozici diváka už to není pro mě nic speciálního, ale i tak se na olympiádu těším, ale ty pocity byly jiné, když jsem závodila.
Baví vás komentování?
S televizí pracuji dlouho, nově jsem přibrala rádio, takže jsou to pro mě nové zkušenosti, emoce a nová výzva. Televize mě stále baví, oko na to stále mám, ale už malinko vypadávám z kontaktu se závodníky a s novinkami. Občas si říkám, jestli bych to výhledově neměla přenechat někomu jinému, ale dokud mě televize chce, tak asi ne. (smích)
Tak zase vy jste odborník vzhledem k tomu, co máte za sebou…
Ano, pořád jsou to lyže, pořád se běhá stejně a na stejných tratích, spíš ztrácím kontakt, co se zákulisních informací týče.
Jsou nějaké zkušenosti z vrcholového sportu, které využíváte doteď?
Spoustu. Jednak mám dceru, která se rozhodla vydat na dráhu sportovce a spoustu věcí, kterými si prochází, já znám dokonale. I když dělá jiný sport, tak věci okolo sportu se opakují. Jsem ráda, že je ochotná mi naslouchat. Obecně, jsou zákonitosti ve sportu, které jsou stejné napříč disciplínami. Nejsou odlišné u lyžování, u atletiky, u cyklistiky. V tom je sport spravedlivý, co si člověk neodtrénuje, to nemá, takže v tom jsou zkušenosti přenositelné.
Jak vypadá váš klasický všední den?
Pokud to není nutné, tak nevstávám před sedmou. Když můžu vstávat v 7:15, tak jsem úplně nadšená. Pak jedu do práce na ministerstvo obrany, většinou dopoledne trávím v kanceláři a odpoledne mám schůzky po Praze s různými organizacemi spojenými se sportem a domu se vracím v podvečer. Jdu se projít s pejskem. Dcera vyžaduje každý den teplé večeře, takže mi začíná další šichta. Lucka, jako sportovec, navíc vygeneruje velké množství prádla. Naštěstí mi doba koronaviru přinesla výhodu v tom, že si člověk může aspoň objednávat nákupy dovážkovými službami. Prásknu na sebe, že si na závěr skoro každého dne dávám sklenku vína k televizi nebo ke knize.
Na horách musela vaše pleť dostávat zabrat, dokázala byste přiblížit, jak vypadala vaše péče o pleť v dobách sportovního vrcholu a jak vypadá nyní? Změnilo se něco?
Změnilo se to obrovsky. Já už přeci jen mám nějaké roky a v době, kdy já lyžovala, tak kosmetiky a prodejny vypadaly úplně jinak než teď. Nivea, Indulona a vazelína byly naprosto běžné prostředky, co jsme s sebou vozili, až pak postupně přicházely na trh další značky. Moje specialita bylo nakupování na letištích v duty free obchodech značky, které jsem znala z reklam. Ve Skandinávii jsme objevili vazelínu, která nám nahrazovala kvalitní hutné krémy. Jinak jsem si vystačila s úplným minimem, myslím si, že můžu být vděčná genům, že ta pleť je vcelku dobrá, protože ve své době dostávala zabrat.
Po konci s kariérou jsem měla to štěstí, že jsem navázala spolupráci s Payotem a od té doby jsem šťastná a už nic jiného v této oblasti nezkouším.
Umíte si udělat čas jenom na sebe? Třeba co se týče nějakých masáží, návštěvy kosmetických salónů nebo četby?
Čas na sebe si udělat umím. Mně dělá hroznou radost koukat se v koupelně na vyskládané produkty, ideálně ještě od jedné řady a denní ani noční péči nikdy neodfláknu. Musím ale říct, že u kosmetického ošetření nevydržím dlouho, díky Payotu jsem mohla chodit na kosmetiku. Ač to bylo výborné, tak já na to nemám trpělivost. V pracovní den, kdy toho mám hodně, mi myšlenka toho, že si někam mám jít lehnout a relaxovat působila stres z časových důvodů. Neuměla jsem se uvolnit. Možná kdyby někdo přišel večer ke mně domu, tak by to bylo třeba jiné, ale v tom pracovním zápřahu to bylo neudržitelné.
Je pro Vás těžké relaxovat?
Já si umím lehnout s knihou nebo si dát sklenku vína na baru a koukat na hory. Spíš je pro mě těžké najít balanc a vědět, kolik času mám na relax.
Je nějaký produkt na pleť, na který nedáte dopustit?
Oblíbených jich mám několik. Hodně jsem si oblíbila řadu Hydra 24+, v létě miluji Gel-Crème Sorbet a v zimě mám ráda Crème Glacée. Pak jsem si hodně oblíbila růžovou odličovací vodu Eau Micellaire Express. Obecně hodně střídám séra – v létě My Payot Concentré Éclat, v zimě zase Blue Techni Liss Concentré. Záleží na ročním období a na mojí náladě.
Jaké jsou vaše aktuální životní cíle?
Mám několik pracovních aktivit, které zvládám s vypětím sil. Co se týče pracovní náplně, tak jsem plně spokojená, spíš si říkám, jestli bych neměla někde ubrat, abych jinde mohla přidat. Byla bych ráda, aby si to všechno sedlo do nějakého rozumného poměru. Mým úkolem, který dělám ráda je pomáhat Lucce. Zároveň to ale musím dávkovat tak, abych jí to v dobrém slova smyslu příliš neulehčovala, protože si ten život musí řídit sama. Když bych to shrnula, tak bych ji ráda připravila na život, to je můj cíl.
Jaké máte životní sny? Co byste si přála zažít nebo vidět?
Já jsem toho zažila a viděla hrozně moc. Chtěla bych mít víc času a parťáka na cestování, protože ho v dobrém slova smyslu v dceři ztrácím. Začíná se osamostatňovat a má vlastní aktivity.
Je spoustu míst na světě, kam bych se chtěla podívat, ale mám pocit, že když jsou na to peníze, tak není čas a naopak. V hlavě mám trek v Himalájích nebo Bhútánu, podobně mě láká i Afrika. Klidně bych se vrátila do Kostariky, kde jsem kdysi byla s Luckou a byla to hezká dovolená, kde jsme určitě hodně věcí neviděly. Ale úplně se mi nedaří skloubit čas a s kým jet.
